starej me2d

Almogim str. 99/1 - Čí dotek

3. pokračování

„Já tomu Pakostovi zpřelámu kosti!" kleju se zaťatými zuby. „A srovnám mu ten jeho úsměv." Bodejť by ne: za čtyři tisíce korun agenturní provize nám jen koupil letenky a poskytnul adresu na Meiry. Jeho úsměv byl výsměch.
Meiry přepočítaly peníze a jaly se vyplňovat to hlavní – zdravotní pojištění platné na dobu práce v kibucech a mošavech. Tohle byla naštěstí dobrá investice...

„Takže jak dlouho jste byl v tom Izraeli?" ptá se úřednice VZP na pardubické pobočce a převrací odrbaný, propocený a pouštěmi vláčený cár papíru v rukou. Žádné razítko, jen hebrejské „runy" s anglickým překladem a několik údajů psaných rukou: jméno, pojistná částka ...
„Přesně půl roku, od 31. října do 30. dubna," zdůrazňuji. Nespouštím z ní oči. Pokyvuje hlavou, pak vstává.
„Já si to zajdu okopírovat," pronese spíš pro sebe.
„Takže to vyhovuje?" ptám se.
„Ano, je to v pořádku."
Po podlaze se odkoulí pomyslný balvan z mého srdce. Půl roku zdravotního pojištění v ČR mám kryto. Pouhými dvěma tisícovkami zaplacenými jinde.

Meiry se s námi loučí, my se loučíme s Petrem. Dostal práci kdesi na pláži, bude dělat bíčboje a roznášet nápoje.
„No, třeba nezůstane jen u toho," usmívám se na něj..
„Nojo, nějaká místní kráska si vyžádá tvoje služby i mimo pláž," doplňuje mě Lenka. Ale Petrovi se ani po této nadějeplné poznámce stále nějak nedostavuje Pakostou doporučovaná dobrá nálada.
My dva ještě se čtyřmi Slováky, co neumějí ani slovo anglicky a jedou kamsi cosi svařovat, vyrážíme na nedalekou zastávku místní dopravy. V odpoledních hodinách je tu opravdu živo a i pravidla silničního provozu jako by se přizpůsobovala konkrétním situacím.
Na nepřehledném autobusovém nádraží se loučíme se slovenskými kluky. Snad umějí alespoň svařovat. Ovšem v téhle zemi vlastně umíte všechno, jen o tom ještě nevíte.
Na našem stanovišti si nás přehazují řidiči dvou sousedících autobusů, nakonec si nás jeden vezme na starost s tím, že opravdu jede do Zippori, bydlí tam a našeho farmáře zná. Poprvé ucítíme v hloubi duší cosi jako náznak dobré nálady, byť na tváři se o ni snažíme od přistání.
Usedáme na sedadlo jak vyplašená kuřata na bidlo v novém kurníku, bus vyráží k severovýchodu a my zvědavě pozorujeme krajinu země, která mi bude ne-domovem šest měsíců na přelomu milénií ... a Lence o celý rok déle.

Z mého deníku – 31.12.1999 (Eilat, jižní cíp Izraele, Akabský záliv Rudého moře))

Ráno s Lenkou jdeme nakoupit (spíš dopoledne, v noci L. šla po práci pařit se svými kolegy). Cestou se zmiňuji o svých pocitech a že se může stát, že zde budu už jen dva měsíce a že řeším, zda hledat práci jistou za míň, či nárazovky za víc a mít více svobody a stále si zvykat na nové chucpáky. Ti mi dávají jako starému kořenovi pohulit. Potkáme Tomáše a Ladzeho, jdeme zpět spolu.
...
Po obědě již popíjíme (5 piv v thaj. ochodu vyjde jako 3 v Dolphinu). L. jde už v 15.00 do práce, aby se zaučila na nové atrakci. A my pijeme (Slavo, Radovan, Tomáš, Ladze, já), i něco k jídlu uděláme. Ve 21.45 si jdu orazit (nově přistěhovalý Dán totiž přisednul k nám, chrchlá – vysvětluje to mokrou trávou, tu mi dá dokouřit – tvrdím, že se mnou to nic nedělá, za 5 minut jsem vláčný a pak odpadnu). Usnul jsem, šel jsem i zvracet.
Asi ve 23.45 mě vzbudí taxíkem dorazivší Lenka a plaší. Kluci se v rychlosti opilí chystají na pláž a před hostelem vyhlížejí objednané taxi a za zaraženého výrazu Ariela (jeho boys chystali výzdobu i jídlo, nakonec pro prázdný hostel) rázují na hlavní. My s Lenkou zůstáváme, sedáme k chlebíčkům a šampusu v pubu (pozornost podniku) a zíráme na TV – je 5 minut do půlnoci. Přisednul si k nám vychrchlaný Dán, je půlnoc, šampus jen blafne, gratulujeme si s L., s Dánem a s lidmi, se kterými nic, ale nic nemám společného kromě této velké chvíle.
Jdeme se podívat na ohňostroj nad zálivem. Zvláštní. Pro většinu místních lidí ve skutečnosti běží sedmé století pátého tisíciletí. Co jim je po našem „léta Páně", kterého za svého pána nepřijali.

Stmívá se a přijíždíme galilejskou vrchovinou k Nazarethu. Tak tady vyrůstal ... Prý. V dálce zahlédneme dominantu chrámu Zvěstování panně Marii a pak se už vnoříme do životem kypícího města. Musí to tu být samý vegetarián soudě podle tolika bohatě zásobených prodejen zeleniny a ovoce v prostorách připomínající spíš garáže. Září do tmy doslova jedna vedle druhé. Autobus se proplétá ulicemi, jejichž atmosféra je orientální. Že by arabská čtvrť? To ještě nevím, že pokud jsou v této zemi nějací křesťané, jde většinou právě o Araby.
To ještě nevím, že dotek Joshuy(?) tolikrát ucítím i já ...