starej me2d

Almogim str. 99/1 - Čí dotek

3. pokračování

„Já tomu Pakostovi zpřelámu kosti!" kleju se zaťatými zuby. „A srovnám mu ten jeho úsměv." Bodejť by ne: za čtyři tisíce korun agenturní provize nám jen koupil letenky a poskytnul adresu na Meiry. Jeho úsměv byl výsměch.
Meiry přepočítaly peníze a jaly se vyplňovat to hlavní – zdravotní pojištění platné na dobu práce v kibucech a mošavech. Tohle byla naštěstí dobrá investice...

„Takže jak dlouho jste byl v tom Izraeli?" ptá se úřednice VZP na pardubické pobočce a převrací odrbaný, propocený a pouštěmi vláčený cár papíru v rukou. Žádné razítko, jen hebrejské „runy" s anglickým překladem a několik údajů psaných rukou: jméno, pojistná částka ...
„Přesně půl roku, od 31. října do 30. dubna," zdůrazňuji. Nespouštím z ní oči. Pokyvuje hlavou, pak vstává.
„Já si to zajdu okopírovat," pronese spíš pro sebe.
„Takže to vyhovuje?" ptám se.
„Ano, je to v pořádku."
Po podlaze se odkoulí pomyslný balvan z mého srdce. Půl roku zdravotního pojištění v ČR mám kryto. Pouhými dvěma tisícovkami zaplacenými jinde.

Meiry se s námi loučí, my se loučíme s Petrem. Dostal práci kdesi na pláži, bude dělat bíčboje a roznášet nápoje.
„No, třeba nezůstane jen u toho," usmívám se na něj..
„Nojo, nějaká místní kráska si vyžádá tvoje služby i mimo pláž," doplňuje mě Lenka. Ale Petrovi se ani po této nadějeplné poznámce stále nějak nedostavuje Pakostou doporučovaná dobrá nálada.
My dva ještě se čtyřmi Slováky, co neumějí ani slovo anglicky a jedou kamsi cosi svařovat, vyrážíme na nedalekou zastávku místní dopravy. V odpoledních hodinách je tu opravdu živo a i pravidla silničního provozu jako by se přizpůsobovala konkrétním situacím.
Na nepřehledném autobusovém nádraží se loučíme se slovenskými kluky. Snad umějí alespoň svařovat. Ovšem v téhle zemi vlastně umíte všechno, jen o tom ještě nevíte.
Na našem stanovišti si nás přehazují řidiči dvou sousedících autobusů, nakonec si nás jeden vezme na starost s tím, že opravdu jede do Zippori, bydlí tam a našeho farmáře zná. Poprvé ucítíme v hloubi duší cosi jako náznak dobré nálady, byť na tváři se o ni snažíme od přistání.
Usedáme na sedadlo jak vyplašená kuřata na bidlo v novém kurníku, bus vyráží k severovýchodu a my zvědavě pozorujeme krajinu země, která mi bude ne-domovem šest měsíců na přelomu milénií ... a Lence o celý rok déle.

Z mého deníku – 31.12.1999 (Eilat, jižní cíp Izraele, Akabský záliv Rudého moře))

Ráno s Lenkou jdeme nakoupit (spíš dopoledne, v noci L. šla po práci pařit se svými kolegy). Cestou se zmiňuji o svých pocitech a že se může stát, že zde budu už jen dva měsíce a že řeším, zda hledat práci jistou za míň, či nárazovky za víc a mít více svobody a stále si zvykat na nové chucpáky. Ti mi dávají jako starému kořenovi pohulit. Potkáme Tomáše a Ladzeho, jdeme zpět spolu.
...
Po obědě již popíjíme (5 piv v thaj. ochodu vyjde jako 3 v Dolphinu). L. jde už v 15.00 do práce, aby se zaučila na nové atrakci. A my pijeme (Slavo, Radovan, Tomáš, Ladze, já), i něco k jídlu uděláme. Ve 21.45 si jdu orazit (nově přistěhovalý Dán totiž přisednul k nám, chrchlá – vysvětluje to mokrou trávou, tu mi dá dokouřit – tvrdím, že se mnou to nic nedělá, za 5 minut jsem vláčný a pak odpadnu). Usnul jsem, šel jsem i zvracet.
Asi ve 23.45 mě vzbudí taxíkem dorazivší Lenka a plaší. Kluci se v rychlosti opilí chystají na pláž a před hostelem vyhlížejí objednané taxi a za zaraženého výrazu Ariela (jeho boys chystali výzdobu i jídlo, nakonec pro prázdný hostel) rázují na hlavní. My s Lenkou zůstáváme, sedáme k chlebíčkům a šampusu v pubu (pozornost podniku) a zíráme na TV – je 5 minut do půlnoci. Přisednul si k nám vychrchlaný Dán, je půlnoc, šampus jen blafne, gratulujeme si s L., s Dánem a s lidmi, se kterými nic, ale nic nemám společného kromě této velké chvíle.
Jdeme se podívat na ohňostroj nad zálivem. Zvláštní. Pro většinu místních lidí ve skutečnosti běží sedmé století pátého tisíciletí. Co jim je po našem „léta Páně", kterého za svého pána nepřijali.

Stmívá se a přijíždíme galilejskou vrchovinou k Nazarethu. Tak tady vyrůstal ... Prý. V dálce zahlédneme dominantu chrámu Zvěstování panně Marii a pak se už vnoříme do životem kypícího města. Musí to tu být samý vegetarián soudě podle tolika bohatě zásobených prodejen zeleniny a ovoce v prostorách připomínající spíš garáže. Září do tmy doslova jedna vedle druhé. Autobus se proplétá ulicemi, jejichž atmosféra je orientální. Že by arabská čtvrť? To ještě nevím, že pokud jsou v této zemi nějací křesťané, jde většinou právě o Araby.
To ještě nevím, že dotek Joshuy(?) tolikrát ucítím i já ...

Tajemství templářů

O Ježíšovi jsem slyšel a četl už leccos. Ponejvíce, že je to syn boží (ale to jsme my všichni, tedy eventuálně i dcery), že je to „jen" jeden z proroků (to prý říkají muslimové), že jde o buddhistu, který do svých třiceti let studoval v Indii, že jde o esejce, člena ortodoxní judaistické sekty, že ukřižování přežil a "nanebevstoupil" díky své schopnosti levitovat a v klidu dožil v oné Indii (Kašmír) ...

V titulku zmíněná kniha je natolik „rouhačská", že i já, umírněný gnostik, jen valím oči. Posuďte sami z několika „výživných" citací s mými poznámkami kurzívou. Jak je uvedeno nad názvem knihy, jde prý o skutečnou předlohu k Šifře mistra Leonarda.

Podle našeho názoru (autoři Lynn Picknettová a Clive Prince) si katolická církev nikdy nepřála, aby její příslušníci poznali pravou podstatu vztahu mezi Ježíšem a Marií (Magdalenou). Právě z tohoto důvodu nebyla gnostická evangelia zařazena do Nového zákona a většina křesťanů dokonce ani netuší, že existují ( ani nechtějí tušit, protože by to znamenalo ohrožení jejich jistot a priorit, nebo jsou prostě líní, nebo nechtějí přijít v našem nedokonalém světě o dokonalost Ježíše). Nikejský koncil, na němž bylo zavrženo mnoho gnostických evangelií a do Nového zákona byly zařazeny pouze texty Matouše, Marka, Lukáše a Jana, neměl pro podobný cenzorský zásah žádné vyšší božské pověření. Lidé, kteří toto rozhodnutí přijali, jednali pouze z hlediska zachování své vlastní moci, neboť v té době (4. století) byla moc Marie Magdaleny a jejích stoupenců příliš rozšířená (podle knihy byla nejspíš manželkou Ježíše – určitě ve spirituální rovině – a prvním nejzasvěcenějším apoštolem a hlavně žádná polepšená kurva), než aby ji křesťanští patriarchové dokázali jinak zvládnout (str. 257).

Nedostateksoudobých zmínek o Ježíšovi jinde než v evangeliích samozřejmě nedokazuje, že by tento muž ve skutečnosti neexistoval. Znamená to pouze, že jeho dopad na chod tehdejšího světa nebyl v jeho době dostatečně velký. Společně s ním se tehdy vynořilo mnoho dalších samozvaných mesiášů (!!!!!!!), kteří však unikli naší pozornosti (str. 262).

Křesťanský mýtus vyrůstal díky absorbování různých prvků pohanských kultů ... (!!!!!!!) Podobně jako dítě – bůh v dionýském kultu byl i malý Ježíš zobrazován v jesličkách. Narodil se ve stáji podobně jako Hor – syn panenské bohyně Eset, královny nebes. A opět stejně jako Dionýsos i on dokázal měnit vodu ve víno. Jako Aeskulap probouzel lidi z mrtvých a vracel zrak slepcům. A jako v případě Atyse a Adonise i jeho oplakávaly ženy a rovněž ony se radovaly z jeho vzkříšení. Jeho zmrtvýchvstání se odehrálo – podobně jako v případě boha Mitry – ve skalní hrobce ... (str. 264) (podle knihy byly tyto a další kulty v Palestině Ježíšovy doby – hlavně v kosmopolitní Galilei – známy a vyznávány)

Existuje ale mnoho dalších zkreslených představ o Ježíšovi. Celý příběh spojený s Vánocemi je kupříkladu z větší části pohádka související s mýty o zrození jiných umírajících bohů (opět ti další bohové ...na jiném místě knihy uvedeno, že teprve v roce 1994 papež vysvětlil, že se Ježíš 25. prosince nenarodil, ale že toto datum bylo zvoleno, protože na ně odedávna připadaly staré pohanské svátky zimního slunovratu – inu, na starý dobrý kmen naroubuj štěp, kdoví, co z něj bude...). Pochybnosti rovněž provázejí samotné tvrzení, podle něhož se Ježíš narodil v Betlémě. Janovo evangelium (7:42) koneckonců výslovně uvádí, že Ježíš se na tomto místě nenarodil (str. 272) (ovšem pozor! 7:42 zní – Neříká písmo, že Kristus přichází z potomstva Davidova a z vesnice Betléma, kde býval David?)

Židovská svatá kniha Talmud nehovoří o Ježíšovi jako o rodilém obyvateli Galileje a ani jako o muži pocházejícím z Nazaretu. Tvrdošíjně jej označuje za člověka, který přišel z Egypta. Nejpozoruhodnější ze všeho je pravděpodobně jednoznačné tvrzení Talmudu, podle něhož bylo důvodem Ježíšova uvěznění obvinění z čarodějnictví. Ježíš je zde označen za zasvěcence do egyptské magie. Tato představa byla hlavní myšlenkou knihy Mortona Smithe z roku 1978 Jesus the Magician (kouzelník Ježíš), ve které autor tvrdí, že zázraky typu chůze po vodě a přeměňování vody ve víno byly obvyklou součástí repertoáru egyptských kejklířů – podobně jako triky s provazem orientálních fakírů (str. 280) (koneckonců už Mojžíš nějakých třináct set let předtím těžko faraónovi dokazoval svou jedinečnost s holí měnící se v hada, protože vladařovi kejklíři trik se smíchem ihned předvedli také)

Tak to zatím stačí, beztak mám obavu, abych se pro zveřejněné nestal obětí woodoo nějakého ultrakřesťanského fanatika. Ani nevím, jestli autoři knihy ještě žijí ...

PS: Nicméně nejsilnější dojem z Ježíšova „fenoménu" jsem zažil právě v Galilei u jezera Kinereth – viz www.blog.lide.cz/administrace v rubrice „dílo", rolujte dolů až ke článků Jezero 1, Jezero 2 a Jezero 3 ...

Čas mých drahých alergií

http://stary.blog.respekt.cz/

(Vy)točila mě Karin

Před čtrnácti dny jsem dostal nabídku na dvoudenní natáčení v Pardubicích. Skvělé!

Točí se ve skokanské části plaveckého bazénu. Jde o reklamu na volně prodejný přípravek na zlepšení potence. Nás „umělců" je asi šedesát. „Bejzkemp" máme vedle lázní v příjemném venkovním posezení. Stolky, židličky, veliké slunečníky, káva, balená voda. Je krásné počasí.

Ten den se zrovna nepředřeme, kromě (pro speciální roličky rozhodčích) vybraných jedinců jsme my ostatní byli na place kdoví jestli hodinu. Jako diváci skoků do vody jsme na tribuně několikrát zatleskali.

Mám jednu dvě parťačky k zajímavým rozhovorům. Takže ani druhý den mi nevadí, že se v teplém a slunném počasí flákáme u venkovních bazénů za budovou lázní a ještě nám „jdou" peníze.

Kolem sedmnácté, kdy se natěšeně připravujeme na konec, dojde na skutečné umění. Nahnáni na tribuny sledujeme několik záběrů na hlavního hrdinu – Milana Steindlera. Zápletka? I on skočí ze sedmi metrů (samozřejmě zastoupen kaskadérem), ovšem parádním „kufrem", který my na tribunách sledujeme mlčky a v šoku. Následně hlavní hrdina vylézá z vody jako bez plavek a jako se ztopořeným údem (ne)patřičné velikosti. Náš úlek se změní v úžas. U mužů v závistivý, u žen v nadšený. Toť vše. Prostě zase jeden stupidní námět na další reklamu.

Před tribunou štáb zbudoval ze dvou stolů pyramidu. Na její vrchol byla postavena židle a před ni monitor. Po štaflích na ni vylezla mladá a křehká dívenka s blond vlasy staženými do culíku. To nemůže být přece rejža? Svisla mi čelist: že by ona, kterou jsem nedávno viděl na fotce v novinách v souvislosti s jejím filmovým debutem? Že by s námi do té doby pracoval jen asistent, jak to u komparzu bývá?

Dívčina se usadila, asistent vylezl na uvolněné štafle, mocným hlasem si zjednal klid a předal slovo své šéfce. Ta nám velmi přátelským způsobem popíše výše uvedenou zápletku a vysvětlí jednotlivé záběry.

Mezi námi se mezitím objevili noví lidé, které se maskérka jme upravovat.

„Máme tu všechny epizody?" rozhlédne se po nich asistent. Takže umělci za řádově desetinásobný honorář.

„Za Míšu potřebuju někoho s tmavšíma kalhotama," rozhlédne se pro změnu po nás Karin B. Míša hraje Steindlerovu choť, nadšeně a hrdě mu fandící. Moje khakigatě by si mohly zahrát, napadne mě a rozvlním se s cílem zviditelnění se v šedém davu.

„Třeba Vy, pane. Sedněte si za Míšu," usměje se na mě Karin. Asi se zamiluju. Když dosednu, uvědomím si, že vlevo dva epizodi, vpravo dvě epizody, pode mnou s velkou Míšou tři a já blbec za desetinu uprostřed mezi nimi.

„My jsme všichni herci ...," potvrzuje jedna z epizod.

Opuštěná parťačka – vědkyně a externí redaktorka – nikdy nechce být vidět v záběru kvůli prestiži a kolegům. Nyní spolu s dvěma epizodami vpravo v detailním záběru na lék na potenci. Má se žensky chtivě usmívat na dvě bedny u schůdků z vody symbolizující Steindlerův pyj. Zcela bez úsměvu se dívá se na můstek ve výšce sedmi metrů.

„Stop! Paní, prosím, dolů na ty bedny, ano? A trochu s úsměvem, takový péro přece nevidíte každý den," usmívá se samotná Karin a já žasnu nad tím výrazem. Ovšem „péro" není neslušné slovo, pokývám hlavou s vědomím, že jí jsem připraven odpustit vše.

„Stop! Paní, musíme Vás vyměnit, nehrajete dobře," rozhodne a známá s úlevou mizí. „Slečno, Vy prosím ...," volá Karin na ženu kolem padesátky otočenou zády. „Slečna" usedá.

Záběr na dvě mladičké dívky. Úžas změní nikoliv v očekávané smyslné olizování, ale pubertální chichotání. Karin jejich vklad bere, se zaujatým úsměvem (stejně jako každý jiný) záběr sleduje na svém monitoru. V jeho průběhu poznámkami a pokyny vede. Je stále příjemná, slušná, uvolněná.

„Holky z toho ještě nemaj pojem," komentuje děvčátka tiše obézní epizoda vpravo.

„Prostě pusinky," zašeptá trefně Míša pode mnou.

„Tak, teď si uděláme detail na pány." Oskarové rameno s kamerou na jeho konci najede před dva epizody a mne.

„Jak se prosím jmenujete, pane?" zeptá se mě Karin. Epizody samozřejmě už zná.

„Radek," nehodlám ji zatěžovat příjmením.

„Tak Radku, kdybyste ..."

Než dopoví, natočím se do směru krabic.

„Výborně, to je přesně to, co jsem potřebovala," usměje se. Ať vidí, že jsem mistr bez ohledu na výši honoráře.

Záběr závistivých pánů je hotov během několika minut.

Další záběr na celek.

„Pán vedle Lídy ...,"

Dívá se snad na mě?

„Ano, Vy. Dejte si ruku na tvář. Tak, díky."

Hm, jen chvilka a kde je Radkovi konec. Propadám v depku.

„Pane, Vy o dvě řady výše, netvařte se tak zpruzeně. Úsměv, děkuji," řídí Karin. Prošedivělý pán s knírem žasne.

„Zpruzeně? To jsem v životě neslyšel," vrčí si pod fousy a kroutí hlavou.

„To se říká běžně," hájím rejžu. Já to tedy aspoň běžně říkám.

„Možná tak někde v horní dolní," mrská nespokojeně knírem pán.

Někdy před dvacátou hodinou je konec. Mohl a měl bych zaběhnout za produkční a vymáhat vyšší honorář, ale nechávám to být. Koneckonců můj hlavní zisk je jinde. Viděl jsem při práci budoucí první dámu českého filmu :-). A z toho stupidního námětu udělá zcela jistě skvělou grotesku.

Jak mě režírovala Karin B.

bububu administrace

Návštěvnost byla stále kolem třiceti přihlášených denně a to kromě několika mých přátel sem většina zabloudila z nějakého vyhledavače. No stojí mi to za to, pravil jsem sobě? Poté, co mi administrátor automaticky vygenerovaným mailem po čtyřech měsících mlčení pohrozil, že mě může mé dítko „zabít", vzpamatoval jsem se. Ani archivace mi nestačí, to je jako bych svou Popelku šoupnul do mrazícího boxu nebo zarovnal v logistickém centru někam do pátého fochu v sedmé uličce.

Ó ne, pravím. Zfoukávám pomyslný prach z těchto stránek i ze sebe samého, rozcvičuji prsty (vždyť i stary.blog.respekt.cz jsem trestuhodně zanedbával!), nakukuji do závitů šedé kůry mozkové (a ono nikde nic) a nadechuji se k druhému dechu (spíš bych měl rozproudit druhou mízu).

Když jsem zmínil ty závity: je to k neuvěření, ale po těch několika měsících absence jsem dokonce zapomněl přihlašovací jméno blogu. Díky, veliký administrátore, za pomoc.

Anetka V. a "Miki"

picture by Anette

loni viz http://rast.bloguje.cz/0512archiv.php#240565

Mauglí ze čtrnáctky

V době nastěhování rodina zůstávala o čtyřech dětech, nyní očekává již šesté. Bezzubý muž diabetik, toho (věčného) času „v domácnosti", bezzubá žena tamtéž, společnými silami „vychovávají" své potomky. Jsou to v podstatě hodní lidé, kteří je nebijí (i díky setrvalému sociálnímu dohledu), jen si těmi potenciálními „divochy" nevědí rady nevědouce si rady ani sami se sebou..
Když přijíždím k mámě na návštěvu, občas přes dveře slyším (bezmocný až zoufalý?) řev bezzubých mužových úst. Křičí na děti. Dvakrát jsem zazvonil, jednou otevřela žena, jednou on, polonahé děti zvědavě vykukovaly. Oba dialogy byly obdobné.
„Dobrý den, slyším odněkud strašný křik, tak se chci ubezpečit, že jste v pořádku," nasadím ustaraný výraz.
„Jo, to jen děcka blbnou. Zamykaj se v koupelně," dozvídám se a dál vedu řeč na naivní notečku.
„Tak přecejen je to od vás?! Já se bál, že vás někdo přepadl," dím překvapeně a vydechuji úlevou.
„Né ..."
„Takže to mám příště brát jako normální a že se vlastně nic neděje, ano?" nasadím uklidněný, ale i ironický tón a loučím se. To aby věděli, že jsou pod kontrolou.
Paní často vyráží s pojízdnou taškou, v níž cinkají pivní láhve, i přes dveře je občas cítit cigaretový kouř. To jen pro dokreslení situace.

Máma nedávno vyrukovala s novinkou. Dvě starší děti jsou už vypouštěny samotné na chodbu. Kukátkem viděla, jak běhají kolem výtahů a stále dokola je přivolávají. Žádný křik, jsou potichu a chovají se prý jako bazilišci. Zmáčknou tlačítko výtahu, zaběhnou za roh, vykukují, proběhnou zpátky ...
„To si s nima ještě užijeme, jak vyrostou," pokyvuje vážně hlavou v tušení věcí budoucích.
V neděli jsem byl pro něco ve sklípku, které máme na patře. Slyším klapnout dveře od SPS (sociálně potřebných sousedů) a pak ticho. Něco mi říká, že budu mít štěstí. Zamknu dveře sklípku, vyjdu z hlavních dveří na chodbu. U nákladního výtahu stojí asi osmiletý, pobledlý, ale čistý a ostříhaný klučina. Hlavou i tělem se opírá o rám výtahu a nejistě (a že by i zvědavě?) se šilhavýma očima dívá na mě.
„Ahoj," pravím přátelsky a zamykám dveře. Ticho.
„Ahoj. Klidně mě můžeš pozdravit ,ahoj'," zkouším to dál.
„Be!" vypadne z něj. Nebo jsem zaslechl ,bre'?
„To bylo ,dobrý den'?" ptám se s opravdovým zájmem.
„Be!" bekne klučina znovu a čelem se opře o tlačítko výtahu. Přišel čas výchovné lekce.
„Jestli někam jedeš, tak si výtah přivolej, ale jinak ne. Výtahy nejsou na hraní, elektřina je drahá a taky by se mohly poškodit, rozumíš?"
Oči mu ještě více zašilhají a mlčí. Možná je v setrvalém šoku. Nejdřív, že budu křičet, pak třeba, že nekřičím. Zavřu za sebou dveře bytu.
Snad rozuměl, malý Mauglí ze čtrnáctého patra ...

PS: více o zdivočení lidí na http://stary.blog.respekt.cz/c/814/Clovek-z-opice-nebo-naopak.html#t2

další příklad nepodařené komunikace

Z práce se vracívám večer, no, spíše v noci. Minulé úterý metrem dorazím na Smíchovské nádraží a to v rovných 23 hodin. Na zastávce autobusů směr Zbraslav je nonstop stánek, kde si obvykle koupím nějaký ten noční nášup v podobě párku v rohlíku. „Prosím, nechte ho tam chvíli dýl", poprosím vždy paní. Jednak aby pěkně změknul (rohlík J), jednak aby bylo učiněno zadost teplému jídlu. Ten den před odjezdem busu však málo času na poklidnou konzumaci s dostatečným přežvýkáním, navíc se u okénka motají naši tři vcelku podnapilí „východoevropští spoluobčané". Bezmála dvoumetrová vazba objednává tři staré prameny a nějaké hamburgery či co a trvá mu to s ohledem na jeho stav poněkud dlouho. Drze se vetřu mezi ně a žádám tatranku. Potud vše ok.

Ve 23.06 hod nasedám na bus č. 361, rozbalím a chroustám svou „energii sbalenou na cestu". Na Zbraslavském náměstí vystoupím a rázuju do nedalekého a velmi pěkného keltského pubu. Do příjezdu busu č. 241 mám ještě nějakých patnáct minut a dobře natočené pivo mi k zakončení dne přijde vhod.

Minutu před 23.38 hod, kdy jede můj bus, jsem opět zpátky na zastávce. Potud stále vše ok. Nastoupím zadními dveřmi, postavím se ve směru jízdy a opřu se o zadní stěnu. Startujeme, pod nohama se mi poslušna zákona setrvačnosti překoulí prázdná láhev. Skouknu podlahu, láhev je od starého pramene, jehož zbytky jsou rozteklé po půlce stroje. Kontrastně působí kousek ode mne na podlaze ležící mokem nasátá růže. Celé jak kompozice pošahaného umělce.

Na zadním dvousedadle čelem ke mně sedí dva z oněch tří „bogatýrů". Menší upíjí ze své láhve, oba na mě upřou provokativní a zvědavý pohled. Tuším potíže, které se dostaví, leč které zvládnu tak, že to překvapí i mě samotného.

„Ahooj," praví temným hlasem „vazba" již „nasucho" sedící na sedadle blíže k uličce.

Jen lehce kývnu na pozdrav, na své dva dny neholené tváři nasadím (podle mě) tvrďácký výraz a lhostejně bloudím pohledem po ostatních lidech. Nemám chuť navazovat družbu.

„Zdrástvuj, tavárišč," volí těžší kalibry moloděc. „Ty znáješ?"

Tak tady to máme. Přes dvacet let se nám tu proháněli v tancích a sotva jsme je vykopali oknem, nalezli nám sem dveřma znovu a ještě mě tady jeden bude zkoušet a provokovat.

Podívám se mu do očí tak, že nemůže pochybovat o tom, kam bych ho nejradši poslal.

„Znáju, co je tavárišč," zasyčím. Na podlaze se v zatáčce převaluje láhev. „Tohle je vaše, co? Skvělý," překvapuju sám sebe. Je to jen únavou nebo i keltskou bojovností, kterou jsem s pivem načerpal před několika minutami?  Jak to, že si nepřipouštím, že teď vstane a vytře se mnou tu politou podlahu? Raději se však dívám zase jinam.

„Aaa! Pohóda," zakření se a obrátí se na souseda, který se nohsleďácky baví vtipnostmi svého vůdce. „Pohóda," paroduje dál to prokleté slovo, které používáme my Češi už jako zaklínadlo. To se trefil, nemůžu to slovo vystát.

„Pohóda, có?"  říká opět mně.

Podívám se na něj, mlčky přivřu oči, blazeovaně přikývnu a zase koukám z okna. Teď mě zabije, říkám si. Ale sedí dál, tu remcá se sousedem, tu by remcal se mnou. Konečně zastávka, chystají se vystoupit. Vazoun stojí ani ne metr ode mne a volá na třetího, který seděl u prostředních dveří. Teď si mě vytáhne ven a společně mi ukážou, zač je toho na matičce Rusi loket.

Nic, prostě vystoupili. Ale dvoumetr se přecejen vrací, z venku mi klepne do lokte a rukou významně naznačí, abych je následoval.

„To víš, celej nakřivo," pronesu spíš jen pro sebe. Dveře se zavírají a jedeme dál. Asi to není normální, že se neklepu. Ale také si užívám pohledů několika lidí, kteří všeho byli svědky. Připadám si jako vítěz. Nicméně oba následující večery na náměstí raději nastoupím předními dveřmi a svůj kukuč nijak nevystavuju. Geroj totiž nejsem každý den.

pivo, ó pivo!

http://stary.blog.respekt.cz/c/900/Pivo-o-pivo.html#t2

a je po polívkách

Nemůžu říct, že bych si s paní, která tam obsluhuje („žena za pultem" J), právě padnul do oka. Ale za to, abych ji slušně pozdravil, řekl „držkovou", „čočkovou", „fazolovou", „zabíjačkovou", „hrachovou" nebo „boršč", poděkoval a snesl její mrzoutský kukuč, tak za to mi ty dobroty stály.

Ne že by měli tak široký výběr, denně dva druhy, které obměňovali. A ne že by se ona „dáma při těle" něco nad padesát tak chovala ke všem. Na někoho byla naopak jak med, až mi u stolku sousta hořkla a kladl jsem si existenciální otázky, co ji ve mně vede k přístupu veskrze nemedovému. Co nebo koho nepříjemného jí připomínám? Co v ní moje „já" asi zrcadlí? A co naopak její ve mně?

Minulé pondělí jsem opět přicházel ke dveřím se stejným odhodláním, že se na ni usměju a pronesu nějakou vlídnost. Současně jsem kdesi kolem solar plexu věděl, že to dopadne jako vždy.

„Prosim," pronesla úzkými rty paní.

„Dobrý den, držkovou," zahučel jsem já. Polévka nalita, podána, zaplacena, vráceny drobné, mnou poděkováno, odneseno ke stolku.

Dršťky ten den obzvláště dlouhé, konzumace ztížená. Nemaje čas zdržovat se jejich krájením, umě je na lžíci nabírám celé. Opatrně nesu k ústům, těsně u nich se však dršťka mění v živého hada a splácnutím se vrhá zpět do talíře. Cákance vůkol a to i na mou čerstvě vypranou mikinu. Sakra! S pochutnáním mizivým dojídám, pád dalšího hada dokonává pohromu.

Odnáším nádobí na vozík, žádám o hadr milou paní myjící nádobí a vysvětluji proč.

„Nojo, oni ty dršťky dělají dlouhý," pokyvuje s porozuměním a jde stolek sama utřít.

„Můžu si u vás vyčistit mikinu?" ptám se a s jejím souhlasem mířím do jámy lvové. Žena za pultem o pár metrů dál na mě ty lvy vypouští ze svých očí.

„Paní dovolila," hlesnu a polévám si mikinu horkou vodou.

Odčiním své hříchy a ještě si něco koupím, napadá mě. Co takhle spišský párek?

Žena za pultem si soustředěně zalévá kávu.

„Prosim," říká potichu kávě a já mlčím.

„Prosim!" zvýší hlas. Konečně mi dojde, že to říká mně.

„Aha, to patřilo mně," dorážím situaci. Chtěl jsem být vlídný, ale něco jiného mě změnilo v ni samotnou.

„Spišský párek," žádám stručně.

„Ten se ohřívá," pronese tónem, za nímž slyším jasné „ale mně se vůbec nechce". Mrskne talířek na váhu tak, že rotuje. Je konec.

„Tak už radši nic," končím a bez pozdravu odcházím. Navěky.

Škoda, jídla tam mají skvělá a kdyby obsluhovali fajn chlapi, co tam vaří, ujedl bych se tam snad k smrti J.

plac a jeho lidé v obrazech

Zleva: starej me2d, Jirka, láhev s výborným čajem Pampelišky, Honza, Pampeliška (to je ženská, co?)

Pampeliščina fenka Tula (což prý v hebrejštině znamená "marihuana") a houf jejích obdivovatelů

Autofoto Davida Richterse (uprostřed vzadu, v popředí výrobní prostředky)

plac a jeho lidé

Lidé na place se dělí do několika komunit. „První ligu" tvoří zaměstnanci a relativně stálí brigádníci, u kterých lze velmi brzy zjistit téměř jednotnou image, byť by toto slovo  jistě neslyšeli rádi. Ale skutečně: nosí obvykle kšiltovku, z níž jim zezadu čouhá dredový ocas či alespoň delší vlasy. Zbytek stříhají nakrátko. Mikiny s kapucí a kapsáče v nejlepším případě s military vzorem, cigárko v ústech a nahrbená záda, to jsou oni.

Cyberpunkeři, nazval je kolega a mně se otevřel jen tušený svět. Odhalil jsem mezi nimi návštěvníky Czechtek a současně i milovníky reage, kaliče a huliče. „Marihuanu kouřím už pět let, tak jednu denně," řekl mi jeden a připustil, že na sobě cítí změny. „Zapomínám," pravil. Fajn kluk, škoda. Vlastně všichni jsou fajn.

V létě jsem poznal i několik studentů historie z Karlovy univerzity. Slušní kluci plní znalostí, humoru i problémů s děvčaty, které mi připomněly ty moje.

Nebo mírně zpustlí muži v mém věku, kteří už mají problémy najít „slušnější" práci. Bývalý odborník z temelínské elektrárny, bývalý redaktor slovenského rozhlasu a pracovník podniku zahraničního obchodu, nebo bývalý manažer inzerce (to jako já).

Případně správný kluk v „Kristových letech" před několika lety spoluvlastnící reklamní agenturu. „Dařilo se nám, ale kolegové začali moc utrácet. Pak stačilo pár neplatičů a je po všem," vzpomínal. Ale já věřím, že se neztratí, má na to.

No a naši východoevropští „spoluobčané", kterým říkám lovci hodin, protože se zrovna nepřetrhnou. Pracují pro tzv. „klienta", což je povětšinou krajan kdesi v dáli, který jim zajišťuje práci. Stále jim vysvětluji, že oni jsou vlastně klienti jeho, protože jej za jeho "službu" platí částí svého výdělku. Popravdě někteří „klienti" některým z nich dluží za měsíce služeb jejich.

„Já dostávám od klienta čtyřicet pět korun, ty máš určitě dvakrát tolik, tak musíš pracovat víc než já," praví mi s úsměvem paní ze Zakarpatí lámanou češtinou, když jí vytýkám, že nic nedělá. Pak mi vypráví o svém manželovi, aby mě vzápětí lákala po práci na pivo. „Mám večer program," odmítám ji slušně. „Sex?" vyráží mi otázkou dech. Jak se dozvídám od našeho technika, lákala i jeho J.

Dva dny jsem pracoval po boku dvou pracovitých dívek z tamtéž.

„Víte, že Češi si rádi berou Ukrajinky za manželky?" ptá se mě černovláska Karolina s úsměvem. „Protože dobře vaří."

„Ukrajinky jsou prý dobré a věrné manželky," říkám jí, co jsem opravdu slyšel.

„Ano!" nadšeně přikyvuje. Její světlovlasá kamarádka Světlana si právě mobilem domlouvá své první rande s mladým Čechem, kterého poznala na diskotéce. Je zde teprve měsíc, česky neumí a přes Karolinu se mě ptá, zda má jít.

„Jak si můžeš domlouvat rande, když jsi vdaná?" kárám ji s úsměvem.

„Budem si jen povídat," kroutí hlavou.

„Jak – česky? Nebo on snad umí rusky nebo dokonce ukrajinsky?" dorážím. Pokrčí rameny a sklopí hlavu.

„On se ti líbí, co?" Přikývne. Po tanci ji pozval k baru na drink a hned z ní dostal číslo telefonu.

„Slyšela jsem, že holce dají něco do pití, odvezou ji autem a musí pak dělat prostitutku?" stará se Karolina.

Tak spolu rozebíráme detaily, kde a kdy si dát rande a co a jak na takové schůzce dělat, aby se nic podobného nestalo. Je z toho dokonalá konspirační akce. Světlana upadá na mysli a že prý radši nikam nepůjde.

Nedávno jsem se jí na to ptal. Nešla. Tak jsem pomohl zachovat věrnost jedné věrné ukrajinské manželky.

posešívané 2 a 3

http://stary.blog.respekt.cz/c/424/Posesivane-2.html#t2

http://stary.blog.respekt.cz/c/456/Posesivane-3.html#t2

lenost?

Protože se nyní víc věnuju podblogu na blogu Respektu, mrkněte se tam. Ty "koláče" mě stejně udolají. Dokonce tam dělám "sešívané výstřižky" z tohoto blogu, aby se dostaly k více lidem.

http://stary.blog.respekt.cz/c/390/Posesivane.html#t2

na place

Na archeologickém výzkumu jsem pracoval už před pěti lety. Před rokem a půl znovu, po týdnu jsem si ale nechal padnout na nohu ten sud (viz http://rast.bloguje.cz/0605archiv.php#333981). Nyní se téměř po dva měsíce hrabu v zemi zase.

Je to prostředí se zvláštní atmosférou. Současnost se prolíná s dávnou a temnou minulostí a světlou budoucností. Jde totiž o výzkum záchranný, budou se tam (Pitkovice) stavět domy. Pro jejich budoucí majitele tedy budoucnost světlá. Pro osvětlování té temné minulosti jsme tu my. Podivná až podivuhodná a nesourodá komunita škrabačů a hrabošů. Zástupy Ukrajinců, Rusů, Bulharů či Romů (velmi) pomalu škrabajících motykami podloží po skrývce ornice provedené bagry. Po nich studenti a takoví jako jsem já prohrabávající se s individuální rychlostí na dno jednotlivých objektů.

Objekt. Šmouha jiné barvy v kontrastu s krémovou žlutí jílového či hlinitopísčitého původního podloží. Objekt zvlhčíte vodou z konve (nepršelo-li) a načisto přeškrabete. Focení. Přepůlení provazem upnutým na dva hřeby. Půlku prohrabete až na dno, vybíráte nálezy (střepy, mazaninu, pracovní kameny, závaží ze svislých tkalcovských stavů, velmi vzácně kamenné sekyrky), dbáte na hladký profil v nevybírané polovině. Focení, zakreslování technikem. Následně kvapíkem vyberete zbývající půli. Focení a zakreslení půdorysu. Toť vše, jdete dál.

Objekt. Většinou stará sýpka po vyprázdnění zasypaná odpadem výše v závorce uvedeným. Občas stopy po kůlech chat našich předků. Vzácně pec nad kterou dumá i denně docházející archeolog. Ta připadla mně a byla to lahůdka. Tuatam beztvarý a beználezný hlíník po těžbě jílu na stavbu chat a výrobu nádob.

Předkové. Knovízká kultura (před 4 500 a 3800 lety) v okolí Prahy velmi profláklá, archeolog téměř zívá :-). Když okolí po několika sezónách vybydleno, proutěné chaty s jílovými vypálenými stěnami rozbity, proutí spáleno, mazanina naházena do jam. Pro dnešní trampy vzorová likvidace tábora. Přemístění o kus dál, v kruhu návrat na původní místo po několika generacích, kdy obnoven biotop připravený k novému vybydlování. Velmi příkladné, už vidím stěhovat se Prahu :-).

Mladší laténská kultura s typickými hruškovitými jámami. Nahoře třeba tři čtvrti metru v průměru, dole i metr a půl.

Nejvzácnější nález. Dva malinké střepy z řeckých nádob. Podobné nálezy i na jiných podobných nalezištích. Nepublikovatelná a od boku střelená (ale nádherná) teorie archeologa k vysvětlení s ničím nesouvisejícího nálezu. Řecké nádoby se občas s obchodem dostaly do těchto míst. Byly považovány za vzácnost. Při setkáních vůdců vesnic na centrálním hradišti tito obdrželi na znak své výjimečnosti (snad i jako průkazné znamení) střep nádoby. Heslo „stepující stonožka", napadá mě příměr :-).

Příště o place a jeho lidech.

(faktické údaje zde zaznamenané jsou bez záruky pravdivosti :-).

blog Respektu

Nový článek jsem tu vzdor slibům nezavěsil. Můj subblog na Respektu mi dal s ohledem na mou PC-gramotnost totiž zabrat a nezbyl čas jej napsat. Nový článek jsem napsal raději tam:

http://stary.blog.respekt.cz

Madonna, Natascha a Lidice

http://www.respekt.cz/blog-clanek.php?fIDBLOGU=741

do roka a do dne hyn sa hukázalo

Do roka a do dne dosáhnu sta návštěv denně! hřímal jsem v duchu. Kromě několika mně nepochopitelných jednodenních záchvatů nad padesát mé „dítě" živoří kolem pětadvaceti.

Coby bývalý „mediální odborník" vím, že každé médium (tedy i blog) má dvojí hodnotu. Samo o sobě a v těch, co ho užívají. Druhé je odrazem prvního. Tak to se mám čím chlubit.

Jak se tak probírám svými příspěvky, zjišťuju, že je to samá vzpomínka. Sklon ke vzpomínání se obvykle spojuje se stárnutím. Budiž, jednak jsem Starý, jednak Kozoroh a ten má v sobě starce už od dětství. No a do třetice prostě stárnu. Zvolna.

„Když mi bylo dvacet let, cítil jsem se tak starý. Kolik toho budu muset prožít, abych se stal mladým?" ptá se hrdina v divadelní hře Lunin. Viděl jsem ji ve svých osmadvaceti a ke svému „mládí" jsem se teprve prodíral. Oh, kde jsi mé mládí z let devadesátých století ba tisíciletí minulého? Nějak jsi mě ponechalo střednímu věku napospas a ten si mně náležitě vychutnává.

Za mého téměř manželského života na mě Inina holátka za zimních večerů naléhala: „Vypravuj nám zas něco." Koulel jsem očima po stropě a lovil v paměti nějakou příhodu hodnou jejich sluchu. „Třeba zas něco z vojny," pomáhala mi. Ježkovy voči, toho by bylo! povzdychnul jsem si. „Třeba jak ti ten kamarád přemaloval zámek u skříňky, tys ji nemohl najít a jak jsi mu pak schoval ty známky (svazácké – pozn. aut.) za devět stovek," vypravují za mne a řehtají se. Jo, to byl evergreen a tak jsem dal raději jinou. Jak jsem měl v kotelně schovaný civil, jak jsem se s „kongem" přes něj plížil za tmy po kolejích a půl hodiny s bušícím srdcem čekal, až se stráž na mostě pohne a pak zjistil, že to je sloup se značkou, jak jsem „kongo" schoval pod tím mostem, jel trolejem ze Slatiny do Brna a do noci pak coural v tom civilu městem a po hospůdkách a jak jsem potkal svého mazáka z roty, se kterým jsme se neměli rádi a jak jsem čekal, jestli mě práskne ...

Jó, vzpomínky! To jsou příběhy a není nad to, když jim někdo chce naslouchat nebo je číst.

Jak tak koukám, ještě tu mám nějaké „kapky všedních dnů" a něco rádoby politických mouder. Ta ovšem v poslední době směřuju na blog Respektu a naštěstí se nezdá, že by mi to tam chtěli zatrhnout.

Takže jak dál zde? Starýho me2da novým kouskům nenaučíš a tak asi stejně jako dosud a bez ohledu na ty koláče. Třeba jednou v důchodu (pokud nějaký despota či šílenec nezničí síť), až si nic nebudu pamatovat, znovu prožiju kapky svých dnů ...

alfa, beta, atd. ... samci a samice

http://www.respekt.cz/blog-clanek.php?fIDBLOGU=739